«

»

Print this Příspěvek

Jak jsem se stala klaunem

Radostné srdce hojí rány
Nikdy jsem ho neviděla. Ani jsem o něm tuším neslyšela. Co mě napadlo, když se mi ta informace donesla? Namalovaný obličej jako v cirkusu, možná klaunský nos. Pak zazvonil telefon. „Ahoj Jani tady Robert. Měl bych pro Tebe super pracovní nabídku.“ „No ahoj“, odpověděla jsem a hned jsem si říkala, že na pracovní nabídku fakt už nemám čas, když už mám práce dvě. Každopádně jsem poslouchala dál. „Budeme spolu klaunovat v nemocnici, doporučil jsem tě známému, že pracuješ s dětmi a je to charitativní projekt, to ty máš ráda. První setkaní bude v hotelu Hilton“. Trochu překvapená jsem úplně nevěděla, co mám čekat, ale zároveň natěšená jsem se za pár dnu vypravila do hotelu Hilton. Trochu mě vrtalo hlavou, že máme schůzku zrovna v Hiltonu. Přeci jenom pro charitativní akci je to trošku luxus. Ještě větší šok byl, když mě všichni až na Roberta přivítali v angličtině a já si říkala, kam jsem to zas vlezla.

Dozvěděla jsem se, že projekt Dr. Klaun je jedním z charitativních projektů organizace c4c. Tato organizace aktivně pomáhá dětem hospitalizovaným v České republice při překonávání traumat v nemocnici. Projekt Dr. Klaun se inspiroval výzkumem Dr. Huntera ve Spojených státech. Tento výzkum inspiroval i tvůrce filmu Dr. Flaster. Už jako medik se Hunter nechtěl smířit s tím, že pacienti jsou v podstatě jenom bezejmenné případy, které má on léčit. Naslouchal přáním svých pacientů a snažil se je rozveselit či povzbudit. Jeho myšlenkou bylo povzbudit a uzdravit ducha, který pak následně uzdraví tělo.

Jedním z těch, kdo mě také v hotelu Hilton přivítal, byl spoluzakladel organizace c4c Rafael Wojas, který jako Dr. Klaun působil i v Kanadě, Spojených státech a Mexiku. Vysvětli nám, že v průběhu dvou měsíců budou pro nás připravené workshopy, na kterých se naučíme kouzlit, žonglovat, vyrábět z balónků zvířátka, malovat na obličej a hlavně přístup k dětským pacientům. Zde v hotelu se setkáváme proto, že hotel je jedním z partnerů projektu a nabízí zdarma své prostory pro potřeby školení nebo workshopů. Přiznám se, že při vysvětlování, co všechno budeme dělat, jsem byla více a více vyděšená, protože například zpěv není mojí silnou stránkou. Rozhodně jsem nikdy nehrála divadlo, a když přede mnou nafoukli balónek, který napřed vypadal jako hodně dlouhá špageta a během 10 sekund se změnil v rozkošného pudlíka i s bambulkou na ocásku, říkala jsem si, že bych mohla pomáhat leda tak jako držák rekvizit nebo těch balónků.

Spolupráce s profesionály

Další workshop se konal zhruba po týdnu. Bylo pro nás připraveno překvapení v podobě Jiřího Berouska, který je mistr žonglování v podstatě se vším. Nám ukazoval žonglování s míčky, s kužely i s lahvemi od šampaňského. Zároveň se stal naším lektorem na výuku žonglování. Každý z nás dostal dva tenisáky, které měl prohazovat pouze jednou rukou. Postupně jsme dostali třetí tenisák a měli začít trénovat. Přiznám se, že žonglování mi vůbec nešlo a ač jsem jej postupně trénovala i doma, nikdy jsem se je nenaučila. Jsem tedy klaunice, která nežongluje.

Dalším profesionálem, který nás stále ještě má na starosti, je divadelník Daniel Brown. Je to velmi charismatický Kanaďan, který se věnuje alternativnímu divadlu, hraje v českých seriálech, ale jeho hlavní doménou je improvizace. A právě kurzy improvizace jsou mojí asi nejoblíbenější výukou.

Vždy máme na kurzu nejprve pohybové aktivity, které jsou zaměřené na soustředění a postřeh. Jedná se například o házení míčku mezi dvěma skupinami. Cílem hry je, aby si hráči jedné skupiny mezi sebou míček hodili celkem pětkrát, druhá skupina se jim v tom různým blokováním snaží zabránit. Čím menší prostor je, tím je hra o to akčnější. My jsme ji hráli v jednom ze salónku hotelu Hilton a přiznám se, že jsem se trochu bála, abychom nerozbili okna. Pak následují improvizační miniscénky. Měli jsme odejít za dveře, a když jsme přišli, byl pro nás připravený předmět. Naším úkolem bylo chovat se tak, jako když vůbec nevíme, na co se ten předmět používá a postupně se to snažit zjistit. Přišla jsem tedy do místnosti a měla jsem tam nachystanou židli. Ze začátku by mě ani nenapadlo, co všechno se dá se židlí dělat, třeba i houpačka.

Improvizace, jak jsem později v nemocnici u dětí zjistila, je jednou z nejdůležitějších věcí, které potřebujete. Improvizace je činnost, která je bez přípravy. Vždy, když otvírám nemocniční dveře od pokoje, nevím, jestli mě za nimi čekají malé nebo velké děti, se špatnou náladou nebo bolestí po operaci. Mým úkolem je přizpůsobit se situaci, ve které se právě nacházím a snažit se ji trochu prosvětlit. Nehledě na to, že improvizace velmi pomáhá i v běžném životě.

Klaun v Indii

Workshopy postupně pokračovaly a já i ostatní klauni jsme se zlepšovali v klaunských dovednostech. Učili jsme se postupně další a další zvířátka. Ale mimo ně i například vyrobit z balónku meč, který je mezi kluky a jejich tatínky velmi populární. Mně se naskytla příležitost navštívit své známé v Indii. Rozhodla jsem se, že potěším místní děti a vyzkouším své znalosti i tam. Mezi kamarády jsem udělala sbírku plyšových zvířátek a pastelek, naskládala to do kufru a přidala ještě dvě balení balónků na zvířátka a pumpičku. A vzhůru do Asie. Kamarádku, která na mě už v Indii čekala, jsem naučila vyrobit z balónku jednoduchého pejska a přes jednoho známého jsme si domluvili návštěvu v jednom ze slumů v indickém městě Bengalúr. Toto město je hlavním městem státu Karnataka na jihu Indie a žije zde asi 10 miliónů lidí. Ve slumu jsme měli navštívit místní školu. Už jako bělošky jsme v tomto ne příliš turisticky navštěvovaném městě budily značnou pozornost. Za panelovými domy, ke kterým nás dovezla rikša – místní taxi, se rozkládala prašná cesta a za ní náš vybraný slum. Hned u vchodu stál jeden z mála zděných domů, ze kterého vyčuhovalo mnoho dětských hlav. Děti vyběhly z domu a hlasitě nás vítaly, poskakovaly kolem nás a ptaly se, jestli si na

nás můžou šáhnout. Nejvíce se chtěly dotýkat vlasů, protože neznají, že by je měl někdo světlé. Přivítaly nás opravdu velmi mile. Paní učitelka nás společně s dětmi pozvala do třídy. Třída byla pro všechny děti společná. Děti seděly na zemi a sledovaly, co jsme jim přivezly. Připravily jsme pro ně motivaci, že pro nejlepší studenty měsíce jsou připravené největší plyšáci. Zároveň všechny děti dostaly pastelky. Na závěr jsme pro děti měli nachystané představení s balónky, situace se ale trochu změnila. Všechny děti se začaly tlačit a byly jako u vytržení z barevných balónků. Dopadlo to tak, že jsme ani nestačily vyrábět zvířátka, děti se tlačily už jen o nafouklé balónky. Takže jsme nafukovali, uzlovaly a opět nafukovali. Mezitím se začaly vracet děti s prasklými balónky, přinášeli z nich drobné zbytky, jestli by také nešly nafouknout. Na závěr, když jsme vyčerpaly všechny balónky, jsme se s dětmi vyfotili a za jejich doprovodu až na kraj slumu se vydali na zpáteční cestu. To byla moje „klauní“ zkušenost s Indie, hodně hektická, ale plná dojmů. Moc mě potěšilo, že jsme mohli udělat dětem radost.

První návštěva v nemocnici

Během doby, co jsem byla v Indii, začali kolegové klauníci navštěvovat nemocnice na Kladně a v Praze na Vinohradech. Čekala mě tedy první návštěva. Přiznám se, že jsem byla hodně nervózní. Kamarádi mi poradili jak s klaunským líčením, které by nemělo být až tolik výrazné jako například líčení klauna v cirkusu. Začala jsem tedy s převlékáním. Vzala jsem si barevné tričko, červenou sukni, hodně barevné pruhované podkolenky. Na nohy jsem si obula červené tenisky. Vlasy jsem si zapletla do dvou culíků, na konci si do nich dala červené mašle a na hlavu si nasadila tykadla, která jsou na pérkách a mají na koci červené bambulky. Namalovala jsem si tváře, zvýraznila oči a ústa. Na nos jsem si nasadila červený klaunský nos. Na závěr jsem si vzala klaunský plášť, který vypadá podobně jako doktorský, ale na zádech máme velký obrázek klaunice nebo klauna, podle toho, jestli ho nosí holka nebo kluk. Do kapsy pláště jsem si vzala bublifuk, karty na kouzla, pumpičku a fixu na pomalování balónků. Se mnou šla ještě kamarádka klaunice a Rafael, náš šéf. Dnešní den nás čekalo vystoupení na dětském oddělení Vinohradské nemocnice. Dětské patro je celé zrekonstruované, stěny jsou krásně pomalované, aby se tam malí pacienti cítili co možná nejlépe. Sestřičky obešly pokoje a pozvaly děti do herny, která je také celá nová. Zde jsme pro ně měli připravené vystoupení s „klaunem Happy“. Je to klaun, který se neusmívá a děti se snaží přijít na to, co by klauna potěšilo, aby se usmál. Dávají mu do otvoru na hrudi, různé věci, které by ho mohly potěšit. Zkoušejí třeba bonbón, ale klaun zůstává pořád smutný. Zkouší autíčko, ale to také nefunguje. Nakonec zkusíme dát do malého kouzelného sáčku kousek lásky ze srdíčka. Postupně pak každé dítě a každý rodič dávají kousek lásky ze svého srdíčka do sáčku. Klauník pak zakouzlí a z prázdného sáčku vytahne malé červené srdíčko, které jedno z dětí vloží klauníkovi Happymu do hrudi. Klaun Happy je nakonec štastný díky tomu, že pomocí jednoduchého triku se vymění hlava klauna tak, že děti postřehnou jen to, že klaun se změnil na usměvavého. Za odměnu pak děti dostanou balónky, podle toho jaké zvířátko si vymyslí. Pro maminky vyrobíme kytičky, ať už kopretinu nebo tulipán. Pro jiné maminky nebo mladé zamilované slečny pacientky vyrábíme srdíčko, na kterém sedí dvě hrdličky a dávají si pusinku. Pak s dětmi zpíváme písničky, ukazujeme kouzla s kartami nebo gumičkami a zároveň je také tyto kouzla učíme. Úplně na konci dětem rozdáváme speciální klaunské omalovánky, kde děti najdou také křížovky, sudoku či jednoduché doplňovačky. Pokaždé se snažíme program přizpůsobit věku dětí. Velmi rychle poznáte, co se dětem líbí a v čem pokračovat a naopak.

Posloucháme přání dětí a snažíme se je rozveselit, aby pro ně nemocnice nebyla jen místem bílých plášťů, ale také místem, kde je zábava. Energie, kterou tak dětem dáváte, se vám, a opravdu to mohu potvrdit, vrací v jejich smíchu.

Vánoční akce pro Český rozhlas

„Ahoj klaunice, čeká nás skvělá akce v divadle, zarezervuj si datum 19.12. Více informací bude na workshopu.“ Takhle mi jednou zavolal Rafael, což ve mně opět trošku způsobilo paniku. Asi jsem od přírody „lekací“ typ. Přeci jenom na práci klauna jsem si už zvykla, ale divadlo jsem vždy navštěvovala jen jako zástupce té početnější strany – diváků.

Na workshopu, který už neprobíhá pravidelně, jsme se dozvěděli, že nás čeká vystoupení a předávání vánočních darů pro handicapované děti z dětských domovů. Je potřeba nacvičit novou scénku, protože ta, co předvádíme v nemocnici, by na velkém jevišti tolik nevyzněla. Pustili jsme se tedy do přípravy a vybrali si pantomimickou scénku o tom, jak tři klauníci jsou do světa. Ve světě je pak čekají různé nástrahy. Prvního a druhého klauna ochrožují alkohol, drogy a špatní lidé ho svádějí na zcestí, třetí klaun všem nástrahám odolá a přivede zpátky ztracené sourozence. Pantomimická scénka to byla i z toho důvodu, že jsme neměli k dispozici žádné mikrofony. Navíc v nemocnici často předvádíme scénky bez mluvení, když jsme například na dětském oddělení intenzivní péče, kde nesmíme dělat hluk. Přiznám se, že na nacvičení jsme neměli tolik času, ale trochu jsme spoléhali právě na naši improvizaci.

Den odjezdu do Českého Brodu byl velmi hektický. Napadl zrovna sníh, jeden klauník přišel pozdě a nabrali jsme celkem velké zpoždění. Dorazili jsme do Brodu a vyběhl produkční, že za 15 minut máme být na jevišti. Začal velký shon, kdy jsme se museli všichni rychle převléknout, namalovat na klauníky a nasadit červené nosy. Zpětně mi přijde, že díky tomuto shonu, jsem ani neměla čas být tolik nervózní. Ani jsme si nezavázali tkaničky u barevných bot a už pro nás byla asistentka, ať jdeme s ní. Pobíhaly jsme spletí chodbiček, když v tom najednou si dala prst na pusu, ať už nemluvíme, že jsme v zákulisí. Podívala jsem se opatrně ven a hrozně jsme se lekla. Pro mě obrovské hlediště, kde byla spousta dětí. Říkala jsem si, že ještě že nemusím mluvit, protože bych stejně asi nic neřekla. Ve scénce jsem měla být na jevišti první, takže jsem moc času na rozhlížení neměla. Když jsem už vstupovala na jeviště, slyšela jsem, jak na mě ostatní volají „Mluv!“ Nebyla jsem si ale zcela jistá, zda to bylo opravdu na mě. Vyšla jsem tedy. První, čeho jsem se lekla, byla velmi ostrá světla, takže do míst, kde seděly děti, nebylo vůbec vidět. Když jsem odehrála svůj kousek scénky, kde jsem byla prvním klauníkem, který se vydá do světa, ale nedopadne dobře, protože se neučil, vyšla další kolegyně klaunice. Jaké bylo mé překvapení, že při scénce mluvila. Vždyť jsme přeci měli mít pantomimickou scénku?! Nakonec mluvili všichni kolegové a kolegyně. Nechápala jsem to. Když jsme dohráli a skončili v zákulisí, začali se všichni moc smát a já se jen udiveně koukala. V tom velkém shonu, když jsme přijeli, nám nikdo neřekl, že partnerem akce je také Český rozhlas, který přenášel živý vstup z vystoupení. Tak když jsem na pódiu byla já, měli v rozhlase asi tichou pětiminutovku. Ostatní klauníci se to, že mají mluvit, dozvěděli v zákulisí, když jsem zrovna vcházela na jeviště. Musím je ale všechny pochválit, protože slova do scénky opravu neměli připravená a zaimprovizovali skvěle. Dětem se představení líbilo, na konci jsme vypotřebovali všechny balónky na zvířátka a předávali obrovské pytle s dárky od sponzorů. Bylo to tolik dárků, že se ani všechny nevešly na jeviště a museli jsme pro ně chodit do zákulisí. Na konci jsme se fotili s dětmi, které mi říkali, že když jsem ležela na jevišti a nehýbala se, jak se o mě báli, a že jsou moc rádi, že mě klaunice sestřička

našla a vysvobodila. Jsem tedy ráda, že to pro děti bylo přesvědčivé, i když jsem nemluvila. Jak to vyřešili v Českém Rozhlase opravdu nevím.

Malování na obličej

Jedna z věci, která mě na klaunování baví, je malování na obličej. K této aktivitě jsem se dostala úplně náhodou. Na jedné akci pro děti, která nebyla spojena s klauny, vypadla holčina, co měla malovat. Jedná se o akci Mosty v Přerově a já jsem tehdy přislíbila svou pomoc. Dali mi do rukou štětce s tím, že každá holka umí malovat a měla jsem začít. Do té doby jsem malovala akorát sebe na klaunské vystoupení. Ano, každý umí malovat, ale záleží jak. Vedle mě ostatní účastníky malovaly holky, které chodily na výtvarnou školu, tak jsem se dívala a učila se. Byl tam ale takový nával, že moc času na koukání nebylo a nakonec jsem malovala podle fantazie.

Když jsem se vrátila do Prahy, volala jsem nadšeně Rafaelovi, že mě tato aktivita baví a ráda bych se jí věnovala. Naučil mě pár dalších triků a mohla jsem si vybavit kufřík štětci a barvičkami, který teď používáme v nemocnici. Měním tak děti v nemocnici na tygry či kočičky, po chodbách běhají piráti, velkým oblíbencem je Spiderman, který však náročnější, protože je potřeba pomalovat celý obličej. Mezi holčičkami vedou motýli, také přes celý obličej, nebo berušky na rameno. Občas namaluji i maminku nebo tatínka, který se pak chlubí, že mají tetování. Barvy, kterými malujeme, jsou lehce smývatelné vodou, proto je v nemocnici můžeme bez problémů používat. Z klaunských činností mě tato baví nejvíce.

Začal první workshop. Dostali jsme fialové pumpičky s dlouhým černým nástavcem. Mezi klauny se tomu říká klaunská „klimatizace“. Kromě toho, že s ní jde nafouknout ten dlouhý balónek, který jinak ústy nenafouknete, funguje bez balónku jako příjemný osvěžující větřík pro malé pacienty. Na pumpičku navléknete balónek a podle toho, jaké zvířátko z něj chcete udělat, tak tolikrát foukáte. Na tygra stačí třikrát, ale na pejska potřebujete čtyři fouknutí. Na konci pak uděláte uzlík, což byl pro nás začátečníky největší problém. Do oka na balónku strčíte prst, ale jak se snažíte provléct konec balónku očkem a udělat uzlík, začne vám prst červenat, jak je přiškrcený. Takže prvních dvacet minut jsem se snažila udělat tento uzlík. Mezitím se mi balónek značně vyfoukl, ale uzlík se nakonec povedl. Hned jsem dostala další balónek a měla začít trénovat uzlíky. Když se to začalo dařit, přistoupili jsme k učení prvního zvířátka. Tím byl jednoduchý pejsek. Základen pro každé zvířátko či cokoliv jiného, co vyrábíte, je držet první „buřtík“ neboli první bublinku. Tu musíte držet do té chvíle, než „buřtíky“ zajistíte. U pejska tedy napřed začnete dělat čumák z jednoho „buřtíku“, pak ze dvou hlavu, a až ji zatočíte, tak konečně můžete pustit čumák a věnovat se krku a předním tlapkám zvířátka. Pokračujete tělem z jednoho „buřtíku“, následují zadní nohy a ocásek. A pejsek je na světě. Můžou se mu ještě domalovat oči, čumák a na bok pejska pak napíšete jeho jméno, které si pro něj dítě vymyslí. Praxe jako taková byla trochu složitější. Balónek mi několikrát prasknul. Také ze začátku ještě přesně nevíte, jak udělat „buřtíky“ stejně velké, aby například jedna tlapka nebyla větší a druhá menší. Trénování pejska nám tedy vydrželo na první workshop a jiné zvířátko jsme ani nezačali vyrábět. Domluvil se termín druhého workshopu a rozešli jsme se plni dojmů ke svým domovům.

Nikdy bych neřekla, že jednou z mých volnočasových aktivit bude klaunice v nemocnici. Pro mě osobně je to smysluplně strávený čas, při kterém rozdáváte radost na místě, kde je to potřeba. Dnešní nemocnice nejsou už jen bílé stěny. Jsou krásně vymalované a plné hraček, ale nikoho moc nebaví si hrát pouze sám. A tak děti sledují povětšinou televizi, která je nejjednodušším zdrojem zábavy. Jsem pyšná na to, že když přicházíme, televizi samy vypínají a čekají, co se bude dít. A ať kouzlíme, malujeme nebo zpíváme, krátíme tak čas dětem, které musí být zavřené. Pravda je, že někdy děláme s dětmi takový „binec“, že nás chodí napomínat sestřičky. Ale které dítě je zdravější, než to, které zlobí.
Autor:Jana Haltufová, Dis.

Be Sociable, Share!

    Permanent link to this article: http://www.vemeste.cz/2011/04/jak-jsem-se-stala-klaunem/

    Napsat komentář

    Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *