«

»

Print this Příspěvek

Cyklojízda v Mexiku. Zážitek, který bere dech

Letadlo z Paříže do Mexico City se blíží svému cíli, ale zatím město vidím jen na elektronické obrazovce na sedačce přede mnou. Zakrývají ho totiž husté mraky. Pomalu proplouváme šedou mlhovinou a vynořuje se obrovská metropole. Konec zalidněné oblasti se ztrácí na úbočí vysokých kopců, které lemují rozsáhlé údolí. Přelétáváme dálnice a přistáváme přímo mezi obytnými čtvrtěmi na mezinárodním letišti Benito Juarez. Z nebe prší voda smíchaná s prachem velkoměsta.

Hlavní město Mexika, místními nazývané Distrito Federal nebo krátce D. F., se za poslední desetiletí zásadně proměnilo a už vůbec nepřipomíná krajinu, kterou ve třináctém století osídlili Aztékové. Místo mytického jezera Texcoco, jenž tvoří nestabilní podloží dnešní metropole, jsou na obzoru vidět nekonečné bloky domů a široké silnice plné aut. Odhaduje se, že ve velké metropolitní zóně dnes žije přes dvacet milionů lidí a každý den jich sem přichází další tisícovka, která hledá práci a lepší život než na venkově. Znamená to, že Mexiko je jednou z největších aglomerací na světě a musí se tak vypořádat s ohromnou dopravní zátěží.

Po tepně metropole

Příznivci sdružení Bicitekas, mexické obdoby pražské organizace Auto*Mat, se shromažďují na hlavním náměstí přezdívaném Zócalo. Před známou barokní katedrálu sem přijíždějí cyklisté a chystají si píšťalky a trubky na protestní cyklojízdu. Scházejí se každou středu v devět večer, protože kvůli každodennímu dopravnímu kolapsu v centru města by se jízdy přes den pořádat nedaly. Dofukují se pneumatiky, připínají přilby a za policejního dohledu se dává do pohybu asi dvě stě lidí. Děti vepředu, aby je někdo za tmy nepřehlédl. Šlapu do pedálů a kvůli místnímu smogu se mi dýchá dost ztěžka.

Vyjíždí se z historického centra po nejmodernějším bulváru Paseo de la Reforma, který je obklopen úzkým parčíkem a kousek za ním výškovými budovami plnými kanceláří. Organizátoři z Bicitekas jsou označeni speciálními tričky a zabírají si zrekonstruovanou čtyřproudovou silnici. Na obrovských kruhových objezdech blokují auta z vedlejších směrů a klidní nervózní řidiče, kteří nechápou, co se to kolem nich děje. Peloton za stálého troubení doráží až před slavné Archeologické muzeum, kde probíhá hromadné focení účastníků, a otáčí se na cestu zpět po druhé straně bulváru. Prohlížím si věžáky ze sedla vypůjčeného dětského kola a užívám si pocit volnosti, který se v centru metropole kvůli zácpám moc často zažít nedá.

Dovolená pro auta

Kvalita vzduchu znepokojovala vládu hlavního města už od počátku devadesátých let. „Pamatuju si, že když jsem byla dítě, někdy nám kvůli smogu dali prázdniny, abychom nemuseli vycházet z domu,“ říká Jimena Veloz, dvaadvacetiletá studentka politologie na mexické prestižní univerzitě UNAM. V roce 1990 byl v souvislosti se špatnou kvalitou vzduchu zaveden program „Hoy No Circula“ neboli „Dnes nejezdí“. Systém spočívá v tom, že ve všední dny nemohou vyjet do ulic auta s určitým posledním číslem na poznávací značce. Například majitelé aut s koncovým číslem 5 nebo 6 musí v pondělí nechat auto doma. Situace se zlepšila, avšak v roce 1997 se zákon změnil, jezdit mohla začít všechna auta vyrobená po roce 1993, a jejich počet se opět zvýšil.

Organizace Bicitekas vznikla v roce 1998 a má podobnou historii jako její pražská obdoba Auto*Mat. Zprvu organizovala živelné akce, například zablokovala nadúrovňovou křižovatku v centru města, dnes se spíš snaží propagovat cyklistickou dopravu, která je hned po chůzi nejekologičtějším způsobem přepravy. Pořádají komunitní akce, dílny, projížďky na tandemu se zrakově postiženým a smuteční cyklojízdy za jezdce, kteří ztratili život v ulicích Mexika. „Na území metropole je 13 700 kilometrů silnic, počasí je mírné a 60 % všech cest je kratších než pět kilometrů. Proto je kolo ideálním dopravním prostředkem,“ říká Areli Carreon, prezidentka Bicitekas. Změny se za současné levicové vlády dějí, jsou podle ní ale trochu schizofrenní a bezkoncepční. „Politici tvrdí, že chtějí podporovat udržitelnou dopravu. Rozšířil se program „Hoy No Circula“ i na soboty, zlepšuje se síť metra a příměstských vlaků a staví se první cyklostezky. O kole se konečně začalo uvažovat jako o možném dopravním prostředku a v centru existuje soukromý systém jejich půjčování nazvaný Ecobici. Na druhou stranu ale vláda také financuje stavbu nových tunelů, mimoúrovňových křižovatek, mostů, rychlostních silnic a parkovacích míst,“ dodává. Situace tak dost připomíná Prahu, kde se sice stavějí nové cyklostezky, ovšem zároveň se podporují megalomanské projekty jako je tunel Blanka.

Na Kodaň si počkáme

Asi dvě stě příznivců Bicitekas pomalu dojíždí na náměstí Zócalo obklopené vládními budovami a velkou mexickou vlajkou. Ulice se za nimi opět zaplňují automobily jako řeka. Účastníci cyklojízdy se líbají na tvář a na týden se loučí. „Jako v Kodani se tady jezdit ještě dlouho nebude. Rozesíláme pozvánky několika tisícům příznivců ve městě, což je v porovnání se dvaceti miliony obyvatel malý zlomek,“ loučí se Areli a vrací se do sedla. „Ale vím, že hodně mladých lidí by tu chtělo jezdit na kole, pokud by k tomu měli lepší podmínky. Já osobně neznám lepší pocit, než když ráno projedu pod rozkvetlým stromem.“

foto: Aarón Borrás

Permanent link to this article: https://www.vemeste.cz/2011/08/cyklojizda-v-mexiku-zazitek-ktery-bere-dech/