Na začátku listopadu loňského roku byl Auto*Mat promítán mezi nesoutěžními filmy na mezinárodním festivalu dokumentárních filmů FIDA DOC’SOUSS v marockém Agadiru. Měla jsem tu možnost dělat jako členka týmu Auto*Matu snímku doprovod. Agadir tento festival, první v Maroku, zaměřený na dokumenty, hostil již potřetí.
Filmy byly rozděleny do kategorií ženská práva, alternativní ekonomiky, Maroko a hudba. Auto*Mat byl zařazen v kategorii město a životní prostředí a byl promítán spolu s tureckým snímkem Son Kumsal o stavbě dálnice na pobřeží, de facto na plážích, Černého moře a jejích devastujících dopadech nejen na přírodu, ale i na životy lidí v dotčených oblastech.
Paralely obou snímků byly až smutně evidentní, a ne náhodou byly organizátory oba umístěny do jedné kategorie: osobně laděné výpovědi o místech, která mají svou historii, půvab a hodnotu, přesahující hranice zemí, postupně se začnou měnit před očima v zájmu „moderního pokroku“, a lidé, kteří se cítí být s těmito místy osobně propojeni, se s tím odmítají smířit. Podobně jako Auto*Mat, i Son Kumsal rozvířil vlnu zájmu o problematiku, pomohl ji medializovat a dodnes také se velkým ohlasem cestuje po festivalech.
Debata po promítání byla komorní, dílem proto, že začínala pozdě večer a kolidovala s večerním doprovodným programem a lákavou večeří, částečně proto, že téma Auto*Matu bylo zjevně zajímavější pro organizátory, než pro místní publikum. (Soudě dle návštěvnosti, kterou jsem měla možnost sledovat, přitahovala místní diváctvo spíše témata, týkající se islámu nebo třeba ženských práv s dramatičtějšími náměty a „sceneriemi“, než je „jedna malá metropole v srdci Evropy“.) Na diskusi měl dorazit i starosta Agadiru, bohužel se nakonec omluvil, což byla veliká škoda. Bylo by totiž asi velmi zajímavé slyšet, co si o snímcích myslí hlava tohoto města, která prý je v současné době hybatelem jeho rozvoje.
Agadir se nachází na pobřeží Atlantiku, asi 500 km jižně od Casablanky. Má několik set tisíc obyvatel, ale při krátké návštěvě působí především jeho turistické letovisko plné hotelů, obklopené obytnými čtvrtěmi, znovuvybudované po roce v 1960, kdy město zasáhlo zemětřesení a jeho většinu srovnalo se zemí. Od té doby zřejmě postrádá urbanistické centrum (viděno očima laika) a prý se velmi liší od ostatních marockých měst . Už kousek od pláže si člověk připadá už jako na předměstí, jde a jde nekonečné stovky metrů po „příměstské silnici“, plné aut, čeká, že každou chvíli musí být z města venku, a přitom se nachází v jeho samém centru. Jen tomu nic nenasvědčuje. Faktická centra, kde to žije, představuje několik místních trhů. Urbanisté při výstavbě v 60. a 70.letech evidentně nešetřili místem a betonem. Vyprojektovali široké bulváry a náměstí, která dnes působí dojmem, že jsou zamýšlená pro pořádání velkých přehlídek a oslav. Místní se ale na těchto „apelplacech“ moc nezabydleli a dnes s těmi několika krámky, v nichž obchodníci na všudypřítomný beton věší svoje zboží, působí tato místa velmi pustě, smutně a neosobně.
Vedení města nyní prosazuje nové trendy v ekologickém duchu. Velkoryse pojatá přímořská promenáda je bezbariérová, se zákazem vjezdu motorovým vozidlům. Místní i turisté se zde projíždějí na kolech. Byly instalovány celé řady odpadkových košů, někdy až ve zbytečné hustotě. Na kraji letoviska vedle přístavu vyrostla Marina Agadir, oplocená a hlídaná přepychová rezidenční čtvrť s luxusními butiky a přístavem pro jachty uvnitř. Místní, hlavně mladí, sem chodí na promenádu a na zmrzlinu, ale moc dlouho tu nepobudou, nemají si totiž na co sednout, a asi to ani není žádoucí.
Ve městě sídlí Observatoire Régional de l´Environnement et Développement Durable de la Région Souss-Massa-Darraa, konají se zde různé environmentální konference a kongresy. Vliv a napojení na francouzskou a evropskou kulturu, diskurzy a myšlenkový svět tu je velmi silně znát nejen na festivalu FIDA DOC’SOUSS, (s partnery jako je TV5Monde, francouzská ambasáda, atd.), alespoň pokud jsem to mohla jako nefrankofonní Evropanka při vůbec první a povrchní návštěvě v Magrebu dobře posoudit. V tomto duchu mi i výše zmíněná snaha o takový rozvoj města připadala jako importovaný trend, z něhož profitují jen určité skupiny obyvatel a turisté. Ráda bych věřila tomu, že to tak není. Když to shrnu, tak na beton nehledě, je tam krásně….
Nejnovější komentáře