V současné době začínáme pozorovat přetechnizovanost naší společnosti, která se projevuje sníženým množstvím pohybu v zaměstnání i ve volném čase. Tato skutečnost je zřejmá i u školní mládeže. Postupně mizí přirozený pohyb u dětí, které nedokáží překonat pěšky ani krátké vzdálenosti. Spontánní pohyb v přírodě je značně omezen, děti si nedokáží najít samostatnou smysluplnou zábavu. Často jsou ovládány televizními programy a počítačovými hrami, které jim vyplňují téměř všechen volný čas.Výsledkem je snížená fyzická výkonnost, špatný zdravotní stav, nárůst obezity a snížená celková odolnost a otužilost.
Klademe si otázky, jak probudit zájem o zdravý pohyb v přírodě, aktivitu a hravost ve skupině vrstevníků. Při tom současná doba poskytuje obrovské množství možností. Velmi moderní jsou outdoorové sporty jako např. cyklistika, horolezectví, vodáctví, potápění nebo sjezdové lyžování a snowboarding.
Děti je třeba podchytit a zaujmout co nejdříve, nejlépe okolo osmi let a vytvořit jim tak správný návyk na pohyb.
Charakteristika orientačního běhu
„Orientační běh je sport, jehož podstatou je spojení vlastního pohybu s orientací v neznámém terénu. Závodníci při něm za pomocí mapy a buzoly absolvují závodní trať určenou startem, kontrolami a cílem. Závodník se během svého výkonu pohybuje vlastními silami libovolně terénem, omezen může být přikázanými povinnými úseky a zakázanými prostory. Cílem sportovního výkonu závodníka je absolvovat určenou závodní trať v co nejkratším čase.
Jedná se o sport, ve kterém rozhodují zkušenosti, zároveň však je třeba je řešit nově vzniklé situace. Protože spojuje duševní i fyzickou činnost, jedná se o velmi pestrou , složitou, ale i zábavnou činnost, kdy výsledek není nikdy předem jasně dán.
Mezi hlavní rozvíjené schopnosti patří:
• Rozhodnost
• Samostatnost
• Odvaha
• Schopnost individuálně řešit chyby
• Otužilost
• Vytrvalost
• Rychlost
• Síla
• Obratnost
Celý sport je úzce spjat s láskou k přírodě a s poznáváním nových míst i lidí. Děti můžeme také zaujmout prožitím „bezpečného dobrodružství“, můžeme zde mluvit o poměrně bezpečném adrenalinovém sportu. Poskytuje dětem množství zážitků, které jim v běžném životě chybí.
Druhy orientačních sportů
Orientačních sportů je několik druhů. Nejrozšířenějším i historicky prvním je letní orientační běh, charakterizovaným přirozeným během v lesním terénu. Z tohoto základního sportovního odvětví se postupně vyvíjely i další orientační sporty. Řadíme mezi ně lyžařský orientační běh, radiový orientační běh, orientační sport na horských kolech, horský orientační běh, rogaining a orientační běh pro pohybově handicapované osoby (trail orienteering). Orientační techniky je možno použít i při vodáckém sportu, potápění, turistice a při nejrůznějších adrenalinových sportech v přírodě
Klasický orientační běh se dělí na tyto disciplíny:
• Parkové a městské běhy – sprinty
• Závody na krátké trati – middle
• Závody na klasické trati
• Nejrůznější štafetové závody
• Noční orientační běh
Historie orientačních sportů
Historické kořeny má orientační běh ve Skandinávii, konkrétně v Norsku, kde se v roce 1897 uskutečnil první závod. U nás se začalo v turistickém duchu závodit v roce 1950. Soutěžily hlídky, povinná byla zátěž v batohu a běh byl vysloveně zakázán. Ze svazu turistiky se v roce 1969 vyčlenil samostatný svaz – Československý (dnes Český) svaz orientačního běhu. Československo začalo pořádat mezinárodní pětidenní závody v Jičíně a v Novém Boru. Ve světě zastřešuje všechny soutěže v orientačním běhu IOF, International Orienteering Federation, založená v roce v roce 1961. Na oranžovobílé lampiony, které jsou symbolem orientačního běhu, můžeme narazit např. v Brazílii, Indonésii, na Jamaice, v Jihoafrické republice, na Tchaj-wanu, Novém Zélandu nebo třeba v Portoriku či v Makedonii.
Ke světové špičce patří od počátku tohoto sportu Skandinávci, díky zázemí a podmínkám v těchto zemích. Nejpodstatnější podmínkou jsou rozlehlé lesní prostory s volným vstupem a členitým terén náročný na orientaci. Typickým obrazem skandinávské krajiny jsou tisíce drobných kopců, kopečků, bažin a bažinek, jezer a jezírek, močálů, sedélek, skal a kamenů. Rozšířenost a obliba orientačního běhu stoupá po celém světě díky jeho pestrosti, možnosti prožít dobrodružství s velkou dávkou adrenalinu, cestovat a poznávat rozličná místa ve světě.
Základní pojmy orientačního běhu
Mapa, mapové značky, vrstevnice a ekvidistance
Mapa je základní pomůckou orientačních běžců, je plošným obrazem části krajiny. V mapě jsou pomocí mapových značek znázorněny terénní tvary a plošné, liniové nebo bodové útvary přírodního i umělého původu umístěné na nebo těsně nad povrchem.
Mapy vytvářejí speciálně školení kartografové z řad orientačních běžců, je třeba, aby s na ně mohl závodník v každém okamžiku spolehnout. Ve srovnání se standardně užívanými mapami jsou mapy pro orientační běh zpracovány ve velmi podrobném měřítku, aby bylo možné zachytit všechny detaily nutné pro správnou orientaci závodníků Měřítka těchto map jsou standardně 1 : 15 000, což znamená, že jeden centimetr na mapě odpovídá 150 metrům ve skutečnosti. Pro náročnější terény, jako jsou například skalní oblasti, se používá podrobnější měřítko 1 : 10 000 (jeden centimetr na mapě odpovídá 100 metrům ve skutečnosti). Je-li detailů v terénu opravdu mnoho (například při městských závodech), setkáváme se i s měřítky 1 : 5 000, 1 : 4 000 nebo i 1 : 2 500.
Kromě měřítka a orientace mapy je podmínkou pro samostatný pohyb závodníků v lese znalost mapových značek, jejichž přehled a definice jsou uvedeny v mapovém klíči podle mezinárodní normy IOF. Mapové značky se dělí do pěti kategorií:
• Porost
• Umělé útvary
• Skalnaté útvary
• Terénní tvary
• Vodstvo
V mapovém klíči jsou také uvedeny značky, kterými se zakresluje trať (start, kontrola, cíl).
Vrstevnice se používají pro vyjádření tvaru terénu. Vrstevnici můžeme definovat jako spojnici bodů se stejnou nadmořskou výškou promítnutou do vodorovné roviny – mapy. Výškový rozdíl mezi sousedními vrstevnicemi udává ekvidistance, na orientačních mapách je standardně 5 metrů, v plošších terénech i 2,5 metru. Vrstevnicové terénní tvary můžeme pro zjednodušení interpretovat jako plošné objekty (kupa, závrt, plošinka) nebo liniové objekty (hřbítek, údolíčko).
Mapy jsou barevné, každá součást přírodního prostředí je reprezentovaná určitou barvou:
• Bílá, žlutá a zelená barva pro vegetaci – žlutá značí otevřené plochy jako jsou pole, louky, paseky nebo světliny v lese, bílá znamená vysoký, dobře průběžný a přehledný les, zelená označuje hustší partie lesa, které jsou obtížně průběžné nebo jen průchodné,
• Modrou barvou je zakresleno veškeré vodstvo, od pramenů, studní a mokrých jam přes vodní toky až k vodním plochám a bažinám,
• Černou barvou jsou zakresleny komunikace, kameny, skály a objekty vytvořené člověkem jako jsou posedy, krmelce nebo budovy,
• Terénní tvary jsou na mapě vyznačeny barvou hnědou (jáma, kupka, nebo zářez ve svahu), hnědé jsou vrstevnice,
Sever na mapě je vždy nahoře a ve směru odshora dolů procházející modré čáry přes mapu jsou tzv. magnetické směrníky, důležité při práci s buzolou.
Trať
Pro tisk tratě se používá červenofialová barva. Základními prvky tratě jsou start (trojúhelník), kontrolní stanoviště (kolečko), a cíl (dvojité kolečko). Jednotlivá kontrolní stanoviště, zjednodušeně kontroly, jsou spojeny čarou a očíslovány. Tak je určeno pořadí, ve kterém je má závodník absolvovat. Nedodržení pořadí či vynechání kontroly se trestá diskvalifikací.
Mapa se zakreslenou tratí
V terénu je kontrola označena kovovým stojanem ve tvaru písmene T, na kterém je zavěšen látkový trojboký oranžovobílý „lampion“. Cedulka s kódem je na kontrole proto, aby měl závodník možnost, podle popisu kontroly, který dostal před startem, zkontrolovat, zda-li je kontrola, kterou nalezl, skutečně ta pravá. Závodník označí průchod kontrolou zasunutím čipu, který má upevněný na prstu, do záznamového zařízení („krabičky“). Zvukový a světelný signál oznámí, zda je vše v pořádku, a závodník postupuje k další kontrole.
Vybavení kontroly
Elektronické zařízení, které zaznamenává průchod závodníka danou kontrolou, lze v tréninku a při nácviku nahradit různými razítky, kleštičkami s bodci nebo jen opisováním písmen a kódů. Elektronka byla zavedena až v roce 2000 a poslouží hlavně v závodě, poskytne závodníkovi komfort bleskurychlých průběžných výsledků i seznam jeho vlastních mezičasů mezi jednotlivými kontrolami, který obdrží po průchodu cílem. Kontroly jsou v lese přiměřeně ukryty, kontrola by neměla být příliš viditelná z dálky, ale ani by neměla být extrémně ukrytá až maskovaná. U dětských kategorií jsou kontroly více viditelné.
Popisy kontrol
Kódové číslo umístěné na kontrole je součástí popisu kontrol, který závodník obdrží před startem závodu. Tento popis obsahuje zpřesňující údaje o kontrole. Závodník totiž z mapy sice pozná, že lampion je u skalky, ale ani ta sebepodrobnější mapa mu neposkytne informace o výšce skály, o tom, zda je kontrola umístěna u jižní nebo severní paty skály apod. Toto je úkolem popisu kontrol. Popisy se používají buď slovní nebo tzv. piktogramy – mezinárodní grafické symboly. Začátečníci vystačí se znalostí slovních popisů, zkušenější musí dokonale znát symbolické popisy. Přehled a pravidla pro sestavování symbolických popisů kontrol – piktogramů jsou uvedena v brožuře Popisy kontrol IOF.
Vybavení orientačního běžce
Nejdůležitějšími pomůckami závodníka jsou buzola, čip, popisy kontrol uložené ve speciálním obalu tzv. popisovníku a vodovzdorně upravená mapa.
Klasický model buzoly pro OB
Čip SPORTident
Popisník pro OB
Popisy kontrol
Důležitou součástí výbavy orientačního běžce je také obuv. Orientační běžci běhají ve speciálních botách uzpůsobených k pohybu v terénu. Podrážka připomíná kopačky, ale špunty jsou menší a hustěji osázené, mohou být opatřeny i hřeby. Začátečníkům postačí obyčejné kopačky.
Speciální obuv pro OBSpeciální obuv pro OB
Dolní končetiny mají být zakryté. Začínajícím běžcům postačí „šusťákové“ kalhoty. Společně se svrchní části oděvu by mělo oblečení splňovat nároky na prodyšnost a odolnost
proti roztrhání. V náročném terénu plném klacků, ostružin nebo jiného hustého podrostu je vhodné ještě zakrýt holeně speciálními chrániči tzv. prorážečkami.
- Nový trend v oblečení pro OB
Nový trend v oblečení pro OB
Soutěžní kategorie a závody v orientačním běhu
Orientační běh je sport pro všechny věkové kategorie. Umožňuje tak sportovat společně celým rodinám. Kategorie u dětí a mládeže jsou členěny na dívčí a chlapecké (D,H) a věkově vždy po dvou letech (10, 12, 14, 16, 18, 20). Podle úrovně závodníka je možné si vybrat nejen podle věku, ale i obtížnosti (A, B, C, D).
Úplní začátečníci a malé děti začínají běhat v kategorii HDR, což znamená, že trať absolvují v doprovodu rodiče nebo jiného dospělého. Nejsnadnějšími samostatnými kategoriemi jsou H10N a D10N. Tyto tratě jsou značeny oranžovými fáborky, podle kterých závodník může běžet, ale trať si podle vyspělosti může zkrátit podle mapy.
Hlavní dospělé kategorie se označují D21, H21 a mají také několik výkonnostních úrovní (E – elita, A, B, C, D). V této kategorii se běhá až do 35 let, na ni navazují tzv. veteránské kategorie členěné po pěti letech (35, 40, 45, 50, 55, 60, 65, 70, 75).
Řada dospělých začíná s orientačním během až později, většina se svými malými dětmi. Pro dospělé začátečníky bávají vypisovány kategorie „T“ – tréninková nebo „P“ – příchozí. Za písmenem bývá ještě označení délky tratě (např. P3 – trať pro příchozí na 3 km).
Závodníci v jednotlivých kategoriích se na trať vydávají samostatně v intervalech po 2 až 5 minutách. Každý závodník tak běží samostatně, ale není zakázaná vzájemná pomoc a rada zkušenějších začátečníkům.
Závod má společné shromaždiště pro všechny věkové kategorie, zde se závodníci převlékají, připravují a po závodě občerstvují a diskutují o tratích. Pro děti je to příležitost ke společné zábavě a hrám se svými vrstevníky často z celé republiky.
Start závodu bývá od shromaždiště různě vzdálen, trasa na start je značena modrobílými fáborky. Každý závodní se na start přesouvá podle svého startovního času. V jedné startovní minutě startují různé věkové kategorie, každý závodník si odebírá mapu označenou svojí kategorií. Tratě různých kategorií mají svou délku a počet kontrol. Na startovní čáře tak spolu stojí děti, dospělí i prarodiče a každý z nich se vydává na vlastní první kontrolu.
Počet závodníků na běžných oblastních závodech v naši oblasti (východní Čechy) se pohybuje okolo 700. Při celostátních závodech to bývá přes 1000 závodníků. V létě se konají vícedenní prázdninové závody, které mají od 3 do 5 etap. Součástí těchto závodů je táboření, turistika a poznávání nových míst. Počet závodníků zde přesahuje i 2000 osob.
Orientační sporty jsou opravdu celoživotní rodinnou zábavou pro všechny věkové kategorie a pro rekreační, výkonnostní i vrcholové sportovce.
Rogaining
Rogaining vznikl v Austrálii, kde se mu věnují i celé rodiny. Je to pro ně příležitost se dostat do neznámých míst tamní krajiny. Nejde tedy o sportovní odvětví jen pro vrcholové nadšence, ale pro každého, kdo má rád přírodu a chce si odpočinout od města, práce, lidí a jiných všedních věcí běžného života.
Rogaining je extrémní vytrvalostní sport založený na navigaci v neznámém terénu a týmové spolupráci. Úkolem týmu je v určeném časovém limitu nalézt za pomoci mapy (zpravidla 1:50 000) a kompasu co nejvíce kontrolních stanovišť a tím získat co nejvíce bodů. Časový limit bývá 6, 12 nebo 24 hodin, týmy tvoří 2 až 5 členů v kategoriích HH (jen muži), DD (jen ženy) a DH (alespoň 1 žena a 1 muž). Kolébkou rogainingu je Austrálie, kde byl v roce 1947 uspořádán první závod ve 24 hodinové pěší navigaci a v roce 1976 první závod v rogainingu v současné podobě.
Mountain Bike Orienteering
Je to sport, jehož podstatou je spojení jízdy na horském kole s orientací v neznámém terénu. Závodníci při něm na horském kole za pomoci mapy a buzoly absolvují trať v terénu určenou startem, kontrolami a cílem. Závodník se během svého výkonu pohybuje po cestách a stezkách terénem, jízda mimo ně je zakázána, není-li pořadatelem určeno jinak. Cílem výkonu je absolvování závodní tratě v minimálním čase, přičemž rozhodujícím prvkem pro jeho dosažení by měly být orientační schopnosti závodníka.
Zkratka názvu disciplíny (MTBO) pochází z anglického názvu Mountain Bike (horské kolo) Orienteering (orientační závod), používaného v ostatních zemích, který konkretizuje záměr disciplíny absolvovat trasu závodu na horském kole.
Vybavení:
Kolo
Kolo horské, předepsaný rozměr kol je 26 palců, tedy žádná trekingová kola. Rám kola by měl být dostatečně tuhý, a co nejlehčí. Doporučená je klasická stavba rámu a na tom, zda je vyroben z oceli, hliníku či karbonu příliš nezáleží, spíše záleží na spolehlivosti značky. Další důležitou částí na kole jsou nášlapné pedály, brzdy a řadicí systém.
Mapa
Mapa pro MTBO se v základním barevném výrazu příliš neliší od map pro pěší orientační běh, má však odlišnou klasifikaci cest. Zatímco tloušťka čáry zákresu pro OB je takřka přímo úměrná šíři cesty, v MTBO mapách je zvláštní důraz kladen na rychlost jízdy na kole. Obecně platí, že čím je cesta lépe sjízdná, a tedy rychlejší, tím je čára plnější a tlustší. Ovšem v případě 20 metrů široké cesty plné písku bude tato vyznačena jen tečkami jako cesta na kole jen velmi obtížně zdolatelná.
Mapník
Mapník je pomůcka pro upevnění mapy, je to otočná deska. Nejčastěji se používají takové typy, které jdou umístit na řidítka.
Ostatní vybavení
– busola
– přilba
– computer
– pumpička, nýtovač řetězu a náhradní duše
Závody
Vybavení si na závody musíte přivést svoje, čipovou jednotku půjčuje pořadatel. Minutu před startem obdržíte mapu, kde máte zakreslenou trať, kterou absolvuje buď v tomto pořadí, jak máte pospojovány kontroly, nebo v případě free-order máte k dispozici jen volně zakreslené kontroly a vaším úkolem je objet je všechny v co nejkratším čase.
Lyžařský orientační běh (LOB)
Historie
První závod LOB byl odstartován před více než 100 lety v Norsku. Závod byl uspořádán při lyžařském mistrovství Norska a to 6. 2. 1899. V tomto roce se uskutečnily ještě další 3 závody. V příštích letech se konal v nejrůznějších místech Norska, o rok později se uskutečnily první závody také ve Švédsku. Závody byly velice náročné, probíhaly za každého počasí a vyznačovaly se poměrně velkou délkou. Po druhé světové válce zájem o LOB výrazně poklesl. V roce 1952 byl uspořádán vůbec první závod u nás. První mistrovství se uskutečnilo 1972 v Jeseníkách.
Vybavení
Vybavení závodníka je stejné jako u lyžařů, navíc každý závodník má na břiše připevněný mapník s otočnou deskou s průhledných ochranný obalem, na kterou se pokládá mapa. Na ruce nebo mapníku mám pak busolu a na ruce připevněný elektronický čip, který slouží pro identifikaci průjezdu kontrolami.
Radiový orientační běh
Historie
Vznik a vývoj tohoto sportu úzce souvisí s vývojem radiové techniky. Byli to radioamatéři, kteří se zasloužili o vznik tohoto sportovního odvětví. První zprávy o využití přenosných rádiových přijímačů na vyhledávání vysílače se k nám dostávaly ze Skandinávie už před druhou světovou válkou. Od roku 1980 se pravidelně konají mistrovství světa, které se konalo v Polsku.
Filozofie závodu
Základem tohoto sportu je s pomocí přijímače a mapy vyhledat stanovený počet vysílačů (kontrol), pokud možno v ideálním pořadí, které není pevně dáno, a v co nejkratším čase doběhnout do cíle. Princip tedy spočívá v zaměření a nalezení ukrytých kontrol v terénu, které v krátkých časových intervalech vysílají domluvené znaky. K tomu používá závodník přijímač, mapu daného terénu a busolu.
Průběh závodu
Všechny vysílače rozmístěné v závodním prostoru vysílají na stejné frekvenci a pětiminutovém intervalu. Každý z vysílačů vysílá ve svojí minutě.
• Vysílač nebo-li kontrola č. 1 vysílá po celou první minutu po startu a poté všechny první minuty v následujících pětiminutových intervalech – ostatní 4 minuty, které mu nepřísluší „mlčí“.
• Kontrola č. 2 vysílá druhou minutu a všechny druhé minuty v následujících pětiminutových intervalech a zbývající 4 minuty mlčí atd.
Hledá-li závodník konkrétní vysílač, musí během první minuty kdy vysílá signál doběhnout a nalézt, nebo je-li ještě příliš daleko, zaměřit ho a následně ho dohledat již bez signálu. Jestliže se mu to nepovede, musí následující 4 minuty počkat, než se zase jiný hledaný vysílač přihlásí o slovo.
Plný počet pěti vysílačů vyhledávají podle mezinárodních pravidel muži. Ostatní kategorie, tj. ženy, junioři a veteráni vždy jeden (až dva) vysílače vynechávají. Nejdelší trať bývá kolem 10km.
Vybavení:
Přijímače
Přijímač se skládá z těchto funkčních částí:
– zaměřovacím anténní systém
– vysokofrekvenční kaskádový zesilovač
– kruhový symetrický směšovač
– nízkofrekvenční zesilovač
– oscilátor
– napájení
Vysílače
Vysílače použité při Mistrovstvích v ROB musí splňovat Technické specifikace pro zařízení pro ROB. Pořadí jejich vyhledávání je libovolné. Vysílače jsou označeny klasickým „orienťáckým „ lampionem, který nesmí být dále než 4m od antény a v jeho blízkosti musí být umístěna alespoň 2 razicí zařízení. Na lampionu je také napsáno číslo kontroly.
Mapy
Mapy se používají stejné jako u klasického orientačního běhu.
Tato disciplína je společně s orientačním potápěním trochu specifičtějším druhem orientačního sportu. K jejímu provozování musíte mít další technické znalosti a dovednosti.
Orientační potápění
Historie
První pokusy o závodění s kompasem jsou zaznamenány již v roce 1961 v Itálii a Rakousku. U nás se první mistrovství Československa konalo v září roku 1962 na přehradě Chřibské. Naši závodníci se účastní evropských i světových šampionátů a ze všech, kterých se účastnili přivezli cenný kov. Proto se potápění stává naší „parádní“ disciplínou potápěčského sportu.
Průběh závodu
Orientační potápění se provozuje na volné, především sladké vodě, tedy v přehradách, jezerech, zatopených pískovnách atd. Závodníci spolu nesoupeří přímo, ale vyplouvají na trať po jednom, v předem stanoveném vylosovaném a daném pořadí, které je známo večer před závodem. Je dán i startovní interval mezi jednotlivými od 4 – 10 minut. Závod trvá až 4 hodiny pro jednu kategorii.
Trať absolvuje závodník celou pod vodou s dýchací přístrojem ve vzpažení a hloubce 0,5 – 2m. Po celé délce závodní tratě nesmí žádná část těla, výstroje ani výzbroje potápěče protnout hladinu vody. Smyslem závodu je najít všechny kontrolní body a co nejrychleji a nejpřesněji doplavat do cíle. Kontrolním bodem se rozumí tyč (dřevěná nebo z umělé hmoty), cca 3m dlouhá, která plave ve vodě ve svislé poloze a při všech disciplínách,kromě jedné, vyčnívá asi 40cm nad hladinou. Závodní trať je dlouhá přibližně 650m a její zdolání je omezeno časově, ale i dostatkem vzduchu v dýchacím přístroji.
Výstroj
– neoprenový izolační oblek
– ploutve
– dýchací přístroj – je ve zvláštním laminátovém pouzdře
– maska
– bójka
– kompas
– závaží, které se upevňuje do pasu
Automobilové orientační soutěže (AOS)
Tato sportovní disciplína je kombinací orientačních a řidičských dovedností. Vychází z pravidel, která stanovuje Svaz pořadatelů a jezdců automobilových orientačních soutěží. Základním principem je orientační jízda podle předem stanoveného itineráře s dodržením předepsané jízdy doby. Doplněná jak o praktické zkoušky, jak ve formě jízdy zručnosti, tak ve formě klasického orientačního běhu v terénu.
Samotná jízda vede po pozemních komunikacích, za plného silničního provozu. Dodržování pravidel je samozřejmostí. Stejně tak jako při všech orientačních soutěžích, i zde je nedílnou součástí absolvování jednotlivých kontrolních stanovišť.
Při jízdách zručnosti je hodnoceno pět povinných prvků – společně s měřením času:
– start
– slalom vpřed
– slalom vzad
– zacouvání nebo zajetí do „garáže“
– zastavení
Závod končí po poslední časové kontrole a rozhodčí společně porovnávají skutečné trasy se správnými, které jsou spolu s vzorovými jízdními výkazy zveřejněny.
Použitá literatura
Hnízdil Jan, Kirchner Jiří – Orientační sporty
Koč, Břetislav – Škola orientačního běhu
Koč Břetislav – Orientační běh
Výškovský Jan a kol. – Turistika a sporty v přírodě
Sýkora Bohuslav a kol. – Turistika a sporty v přírodě
Autor: Vladimíra Valdová
Nejnovější komentáře