Rekreační aktivity mentálně postižených

Děti, mládež i dospělí s mentálním postižením představují mezi postiženými jednu z nejpočetnějších skupin, a přesto se toho o nich ví poměrně málo. Představy „normálních“ lidí o mentálně postižených bývají opředeny mnoha nejasnostmi, záhadami, předsudky a nezřídka i neopodstatněnými obavami. Poměrně často se dosud můžeme setkat dokonce i s radou, aby rodiče postižené dítě raději „dali do ústavu“. V dnešní moderní době a krokem kupředu se veškeré ústavy přejmenovaly na DOMOVY.

Volný čas nabývá stále více na významu, je důležitou součástí života nejen lidi bez postižení, ale i lidí s postižením. Volný čas a volnočasové aktivity nejsou jen průvodním jevem života každého z nás, volný čas má moc každého člověka aktivizovat. Každá činnost, kterou člověk s postižením děla jej baví, rozvijí, která mu napomáhá integraci, vytrhne ho z nečinnosti, je důležitým aktivizujícím prvkem a významnou součástí života toho jedince. Volnočasové aktivity umožňuji člověku s postižením jeho život nejen přežít, ale i prožít.

Vážanský (1995) ve své definici volného času rozlišuje negativní a pozitivní chápání volného času:

1. Negativní pojetí – dle tohoto pojetí je volný čas dobou, která člověku zůstala z celého dne po splnění všech studijních či pracovních povinnosti, úkolech v domácnosti, a také po uspokojení základních fyziologických potřeb.

2. Pozitivní pojetí – Vážanský (1995, s. 23) v tomto pojetí charakterizuje volný čas jako „disponibilní časový prostor, v němž by volný čas mohl pro jedince znamenat svobodu. Je také dobou, v niž se individuum může nezávisle na jakýchkoli povinnostech výhradně svobodně realizovat a dělat to či ono, k čemu je nikdo nenutí a k čemu též není podvědomě nuceno“.

Ještě stále u nás není samozřejmosti, že by se lidé se zdravotním postižením účastnili většiny aktivit naší společnosti. Na vině je mimo jiné i to, že lidé s postižením byli umisťováni do speciálních zařízení a segregováni od intaktní populace. Jak uvádí autoři článku Společně v zážitkové pedagogice (Kudláček, Valenta, Magerova, 2004) jedinci s postižením byli postaveni mimo dění a většinu aktivit společnosti lidí bez postižení. Obdobné tendence byly i v oblasti zážitkové pedagogiky, kdy sice existovaly různé tábory pro jedince s různými druhy postižení, ale účastnili se jich jen lidé s postižením. Na druhé straně zase existovaly různé tábory, kurzy a aktivity, ale byly určené jen pro zdravé děti a jedinci s postižením se jich účastnili jen výjimečně, většinou neměli možnost se těchto aktivit účastnit.

V současné době stále sílí integrační tendence, tudíž osoby se zdravotním postižením se účastní stále více aktivit společně se zdravými jedinci. Ještě stále ale není samozřejmosti, že by se účastnili všech aktivit. Co se tyče aktivit, které spadají pod zážitkovou pedagogiku, tak v současnosti většina aktivit není otevřena osobám se zdravotním postižením.

 

POJEM MENTÁLNÍ RETARDACE

V roce 1977 byla uvedená poprvé definice mentální retardace v Terminologickém speciálně pedagogickém slovníku vydaném UNESCO v tomto znění: „Pod heslem mentální retardace se rozumí celkové snížení intelektuálních schopností osobnosti postiženého, které vzniká v průběhu vývoje a je obvykle provázeno nižší schopností orientovat se v životě. Nedostatek adaptivního chování se projevuje:

– ve zpomaleném zaostávajícím vývoji,

– v ohraničených možnostech vzdělávání,

– v nedostatečné sociální přizpůsobivosti, přičemž se uvedené příznaky mohou projevovat samostatně nebo v různých kombinacích.“

Postižení je definováno jako neschopnost dosáhnout odpovídajícího intelektového vývoje, přestože byl jedinec přijatelným způsobem výchovně stimulován. Dále dochází k odlišnému vývoji psychických vlastností a k poruchám v adaptačním chování. Hloubka a míra postižení jednotlivých funkcí je u nich individuálně odlišná.  Důležité je, že postižení je vrozené (na rozdíl od demence). Dalším znakem je trvalost porušení poznávací činnosti. Hodnoty IQ se během vývoje mohou měnit. Proto se doporučuje vyšetření a testování pravidelně opakovat.

Problematikou pedagogiky mentálně postižených se zabývá vědní obor PSYCHOPEDIE.

V roce 1959 se v Miláně konala konference Světové zdravotnické organizace (WHO), na níž se zástupci jednotlivých vědních oborů zabývající se problematikou jedinců s poruchami intelektu z nutnosti sjednotit pojmové a terminologické vymezení daného jevu dohodli na používání zastřešujícího termínu „mentální retardace“. Má interdisciplinární charakter a zasahuje do všech oblastí života postiženého jedince – lékařské, psychologické, pedagogické, sociální po celý jeho život.

 

 

 

Děti a mládež s postižením potřebují příležitost k možnostem rekreačních a oddychových činností sdílených s ostatními, nepostiženými lidmi stejného věku. Organizované aktivity jsou pro děti další důležitou zkušeností. Děti s postižením se příliš často nedostanou k organizovaným činnostem společně s nepostiženými dětmi stejného věku. Často potřebná organizační pomoc není k dispozici, dokud ji nezajistí vlastní rodič. Přátelství jsou ovšem pro spokojený život nutná. Z toho důvodu musí integrace zahrnovat jak sociální, tak fyzický rozměr. Rekreace a aktivity ve volném čase přináší lidem potěšení, uvolnění a sekávání s lidmi stejných zájmů, kteří se mohou stát přáteli.

Hlavním specifikem při trávení volného času u mentálně postižených dětí i dospělých je ta skutečnost, že ve většině případů je nutný dozor i v jejich dospělosti. Zdravé děti se časem naučí trávit svůj volný čas samy, jsou schopny si samy dojít do školy, do kroužku nebo třeba za kamarády. Mentálně postižení ale potřebují stále nějaký doprovod, podporu a dohled a to i v dospělosti.

Rekreační aktivita zahrnuje širokou škálu aktivit vykonávaných z důvodu potěšení včetně některých, které mohou být označeny za práci např. sport, kreativní a herecké umění, řemesla, vědecké, zemědělské nebo technické činnosti. A hra, která je nejčastěji spojována s termínem dětství, zahrnuje dětské aktivity, které nejsou kontroloványdospělými a které nemusí mít nezbytné pravidla. Její rozsah je neobyčejný, základní potřeby hry jsou však relativně jednoduché.

Rekreace označuje čas nebo aktivitu, kterou lidé věnují aktivnímu nebo pasivnímu odpočinku, při němž regenerují svoje tělo nebo mysl. Rekreace je někdy považována také za synonymum pro oddech nebo osvěžení. Pojem rekreace také vymezuje prostor, umožňující realizaci zálib a zájmů, kultivaci vlastních tvořivých sil, schopností atd. Podle obsahu lze rekreaci členit na jednotlivé druhy: kulturně-umělecká, intelektuální, sociální, zájmová a pohybová.

Volný čas již nepředstavuje jen prostor pro relaxaci a oddych, ale složitý dynamický systém širokého dosahu. Je to čas, při němž člověk svobodně volí a dělá takové činnosti, které mu přinášejí radost, potěšení, zábavu, odpočinek, které obnovují a rozvíjejí jeho tělesné a duševní schopnosti, popřípadě i tvůrčí schopnosti. Je to čas, v němž je člověk sám sebou, nejvíce patří sám sobě, kdy koná převážně svobodně a dobrovolně činnosti pro sebe, popřípadě pro druhé, ze svého vnitřního popudu a zájmu.

V současném světě patří sport k nejvýraznějším společenským fenoménům, ovlivňuje mnoho obyvatel všech kontinentů, dotýká se nejrůznějších organizací, hnutí a skupin bez rozdílu ideologického, filosofického či náboženského zaměření. Sport je dnes neoddělitelnou součástí života společnosti. Nejdůležitějším znakem sportu jako hry je svoboda, svoboda dobrovolné účasti, svoboda rozhodování. Sport jako hra přináší dramatické napětí a jeho řešení,

poskytuje hluboký prožitek, ale současně i uspokojení, zklidnění a vyrovnání. Sport je kromě toho také hrou, v níž každý, kdo se chce zúčastnit, musí dobrovolně dodržovat oficiálně schválená pravidla, určující způsoby jejich jednání v outěžních situacích a nepsané sportovní chování – fair play – i mimo ně.

Sport zdravotně postižených je zvláštní, společensky velmi významnou oblastí, a to ze dvou důvodů: za prvé, jeho aktivní provozování kompenzuje sportovcům jejich zdravotní omezení a dodává jejich životu novou dimenzi, za druhé, trénink sportovců a jejich účast v soutěžích napomáhá integraci této skupiny do společnosti. Sport zdravotně postižených se organizuje a provádí na všech úrovních – rekreační, výkonnostní i vrcholové. Člení se podle druhu postižení do kategorií a předpokládá speciální zabezpečení materiálním vybavením, organizací, odborníky a také zvláštní úpravou pravidel.

 

Nové trendy ve využívání volného času

Dnes se zavádějí do praxe nové styly práce s mentálními postiženími – jsou určeny i osobám s těžkým či hlubokým mentálním postižením, ale využívají se i u lehčích forem mentálního postižením. Jde především o různé typy terapií (Švarcová, 2001):

–         ergoterapie – je v podstatě léčba prací. Je to libovolná, pro klienta vhodně zvolená tělesná nebo duševní činnost, která je vykonávána pod lékařskou supervizí, má léčebnou hodnotu, napomáhá návratu nebo náhradě ztracených funkcí, zabraňuje zhoršení a umožňuje zlepšení celkového stavu klienta

–         canisterapie – – je terapie, která využívá psů k léčebným účelům. Je to metoda, při které se využívá kontaktu se psem, má vliv na psychomotorický vývoj jedinců zdravých i jedinců se speciálními potřebami, a to všech věkových kategorií

–         felinoterapie – využívání koček k léčebným účelům. Tato terapie je méně častá a méně rozvinutá než canisterapie

–         hipoterapie – je metoda pohybové léčby a podpůrná rehabilitace, která využívá hybné fyziologické impulsy koně ke koordinaci motoriky pacienta spolu s dalšími psychologickými dopady, které vznikají při komunikaci pacienta s trenérem a pacienta s koněm

–         muzikoterapie – léčba hudbou, hudební výchova rozvíjí u dětí vnímání rytmu, tempa, melodie, harmonie, také hudebního výrazu. Celkově vede k jejich tvořivé nápodobě, rozvíjí např. nonverbální komunikaci. Receptivní muzikoterapie je založena na poslechu hudby, sdělování prožitků a jejich interpretaci. Aktivní muzikoterapie spočívá v hudební improvizaci či reprodukci s použitím individuálních výrazových prostředků (hlasu, tleskání) nebo jednoduchých nástrojů

–         arteterapie – umožní klientovi sebevyjádření k jeho psychotraumatizujícím zážitkům pomocí výtvarné tvorby. Chápeme ji v této souvislosti jako relaxační činnost, nebo jako prostředek k rozvoji vnímání, popřípadě k sebeuzdravování

–         dramaterapie – obecnými metodami dramatické výchovy je improvizace. Dramatika je schopna zlepšit tvořivé myšlení, podněcuje obrazotvornost, formuje charakter, vyváženě působí na všechny psychické funkce, rozvíjí komunikační schopnosti verbální i neverbální, učí chování v nejrůznějších životních situacích

 

Již několik let pracuji v zařízení, které se stará o osoby s mentálním postižením. Pracuji v Domově „Na Zámku“ v Nezamyslicích. Uživatelé domova pro osoby s mentálním postiženým mají širokou škálu možností, jak trávit svůj volný čas.

V areálu zařízení je k dispozici tělocvična, možnost hraní stolního tenisu, bazén, který se využívá v letním období. Jsou zde vybavené volně přístupné společenské místnosti s TV, DVD či videem, společenskými hrami. Sami uživatelé již mají na pokojích vlastní rádia, televize či počítače, používají mobilní telefony.

Často a rádi také uživatelé využívají možnosti jít na vycházku, na nákupy či do kina nebo koncert mimo zařízení. Jen malá část z nich ale může opustit zařízení samostatně, bez podpory zaměstnanců.

Za doprovodu a podpory z řad pracovníků jezdí na různé rekreační, relaxační pobyty.

Největší část se zajímá o sportovní aktivity, jako jsou stolní tenis, plavání, fotbal, přehazovaná. Vyvrcholením úspěchů je pak účast na turnajích „Hnutí speciálních olympiád“ a účast na zahraničních sportovních akcích. Sportovní vyžití jednotlivým uživatelům pomáhá zapomenout na jejich psychické problémy. Je jim dána příležitost ukázat, co v nich je a díky tréninkovým metodám se pak dostavují výsledky. Jsou velmi rádi, pokud získají medaile. Je to pro ně určité vítězství pokoření handicapu. Aktivní sportování je důležité pro jejich fyzickou zdatnost i psychickou oporu. Sport se části z nich stal nedílnou součástí života, ať jej provozují aktivně nebo pasivně jako diváci. Rádi navštěvují sportovní utkání ve městě, sledují televizní přenosy v televizi a poté o jednotlivých výsledcích zápasů diskutují.

Nedílnou součástí života osob s mentálním postižením je kulturní život, ať jsou to návštěvy divadla, kulturních představení, koncertů, výstav a festivalů. Velmi oblíbenou akcí tohoto zařízení je účast na kulturní akci „Chceme žít s vámi“ pořádanou známými umělci v Praze v sále Sazka arény. Několik stovek lidí se zdravotním i mentálním postižením se zde sjíždí, aby si společně mohli zazpívat a zatančit. O této akci se aktivně hovoří již několik měsíců dopředu a zájem je obrovský. Ovšem i další kulturní představení v okolí jsou uživateli zmapované a předem diskutované. Asi největším problémem, který brání účasti na jednotlivých akcích je častý nedostatek financí. V rámci pobíraného plného invalidního důchodu, který většině z nich vystačí pouze na základní potřeby, je kulturní život omezen nebo pouze podpořen dárci.

 

 Autor: Jana Molerová

 

Použité zdroje:

Gymnasion, 2004, 2, s. 8-17. ISSN 1214-603X

Kudláček, M.; Valenta, T.; Magerová, L. Společně v zážitkové pedagogice: Integrace osob se zdravotním postižením prostřednictvím společných zážitků.

Kraus,B, Poláčková,V.: Prostředí, člověk, výchova.Brno:Paido 2001, str.183

Kraus,B.- Poláčková,V.: Prostředí, člověk, výchova.Brno:Paido 2001, str.184

Němec, J. a kol.: Kapitoly ze sociální pedagogiky a pedagogiky volného času. Brno: Paido 2002, str.27

Švarcová, I.: Mentální retardace. Praha: Portál 2001, str. 24.

Vítková, M.: Integrativní speciální pedagogika. Brno: Paido 2004, str.294

 

Přímý odkaz na tento článek: https://www.vemeste.cz/2011/11/rekreacni-aktivity-mentalne-postizenych/

7 komentářů

Přeskočit k formuláři pro komentář

    • Krejčová Alena APA on 29.12.2011 at 19:23
    • Reakce

    Práce je pěkně koncipovaná a jsou tam uvedeny skutečné potřeby osob s mentálním postižením. Pěkně popisuje možnosti volnočasových aktivit a konkretizuje i problémy se kterými se pořadatelé akcí potýkají. Myslím si , že to není jen otázka peněz, ale i ochoty spolupodílet se na podobných akcích. Bohužel i neinformovanost a obavy veřejnosti o práci s osobami se speciálními potřebami.
    Práce je zaměřena na osoby z domovů, ale stejně palčivé problémy se týkají i rodičů pečujících o postižené děti doma. Téměř neexistují zařízení fungující v odpoledních hodinách, a o prázdninách. Jakmile se zavřou školy a školky, není možné umístit děti do kroužků, příměstských táborů, domů dětí a mládeže. V této oblasti má určitě společnost vůči těmto dětem dluh.

    • Zuzana Vosmíková on 30.12.2011 at 16:07
    • Reakce

    Ve Zlíně funguje občanské sdružení Handicap, které pro děti a mládež s postižením zajišťuje v průběhu školního roku zájmové kroužky, hiporehabilitaci, o jarních a letních prázdninách pořádá integrační tábory. Sdružení Handicap vykazuje spoustu aktivit právě pro postižené a za to jim patří velký dík. Další možností ve Zlíně je Středisko volného času – Klub Íčko, který taktéž pro lidi s handicapem zajišťuje v odpoledních hodinách zájmové kroužky a spousty sportovních činností. Ale pokud by takových zařízení fungovalo více, nebylo by to vůbec na škodu.
    Zuzana Vosmíková, APA

    • Veronika Jelínková on 29.4.2013 at 21:57
    • Reakce

    Lidé s postižením mají velké štěstí, že ještě existují lidé, kteří mají zájem zařadit je mezi ostatní. Tento článek se mi moc líbí a měl by být inspirací pro ty, kteří se kontaktu s postiženými bojí. Problematika je tu skvěle popsaná. Velmi zajímavé a poučné.

    • Jan Choc on 20.5.2013 at 22:08
    • Reakce

    Největší překážkou je seznámení s těmito informaci širokou veřejnost, která nevím z jakého důvodu, postižené podceňuje. Viděl jsem v MHD poutač, který upozorňoval jak postižení sbírají použité tonery z tiskáren. A hned mi bylo zle z lidí, kteří si na to ukazovali a vysmívali se. Jinak článek je moc hezky napsaný a zajímavý.

    • Katarína Sobolová on 29.5.2013 at 10:12
    • Reakce

    Tento článok je naozaj zaujímavo napísaný.Oboznámil ma s touto problematikou bližšie.Taktiež vo mne vyvolal rôzne pocity.Radosť-pretože ešte stále sú medzi nami ľudia,ktorí podávajú pomocnú ruku ľudom,ktorí to naozaj potrebujú.A patrí im obrovská vďaka.Obdiv-pretože ľudia s handicapom nás učia veľa.Učia nás nevzdávať sa a že všetko je možné.Učia nás ísť za svojím snom,učia nás tešiť sa z úspechu,učia nás tešiť sa životu.Na druhej strane ma mrzí problém s financiami,ale naozaj pevne verím,že časom sa to zlepší,vzniknú nové domovy a organizácie pomahajúce ľudom s handicapom plniť si svoje sny a prežiť svoj život čo najkrajšie.

    • Petr Chvojka on 3.6.2013 at 13:11
    • Reakce

    Článek je svým obsahem vskutku zajímavý. Autor nám nastíní situaci mentálně retardovaných a uvede nás do jejich problematiky. Autor se opírá o fakta a tvrzení, které jsou v současné době fenoménem jako například volný čas a jeho trávení pro všechny nevyjímaje mentálně retardované. Zvláště bych vypíchl nové trendy trávení volného času, kde autor důkladně popisuje různé terapie jako ergoterapie léčba práce nebo hipoterapie terapie s koňmi.

    • Romana Barešová on 6.6.2013 at 00:54
    • Reakce

    Z tohoto článku mám smíšené pocity. Myslím si, že pohyb je pro mentálně postižené lidi velmi důležitý a dobrý. Líbí se mi akce, které jsou pro ně pořádány jako různé soutěže (paralympijské hry). Lidé se tímto začleňují do společnosti, sportují se sobě rovnými. Dále mě v článku velmi zaujaly „Nové trendy ve využívání volného času“ jak se lze s mentálně postiženými pracovat. Na druhou stranu jsem hodně přemýšlela o první části, kde se píše, že není samozřejmostí, aby se lidé se zdravotním postižením účastnili většiny aktivit naší společnosti. Z vlastní zkušenosti totiž vím, že ne vždy je dobré začlenit mentálně postiženého člověka mezi lidi zdravé. Každý k nim přistupuje jinak, někdo je neustále lituje, jiní se vysmívají. Je málo lidí, kteří k nim přistupují jako k sobě rovným. Mohou to pociťovat i sami na sobě, nemusí se v takovémto kolektivu cítit dobře.

Napsat komentář: Veronika Jelínková Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.